Clockwork princess (Mechanická princezna) - Prolog

28. dubna 2013 v 16:35 | Anéž. |  Clockwork Princess(Mechanická princezna)
Prolog - celý, hezké čtení:)



Prolog
York 1847

"Mám strach," řekla malá holčička sedící na posteli. "Dědečku, můžeš při mně stát?"
Aloysius Starkweather vydal netrpělivý zvuk z krku a přisunul se se svou židlí blíž k posteli. Netrpělivý zvuk byl jedinou vážnou částí. Těšilo ho, že jeho vnučka byla vůči němu tak důvěřivá, že často byl jediný, kdo ji mohl uklidnit. Jeho drsné chování jí nikdy nevadilo navzdory její jemné povaze.
"Tady není nic, čeho by ses měla bát, Adele," řekl. "Uvidíš."
Podívala se na něj velkýma očima. Normálně by se měl obřad konat na velkolepějším místě Yorského Institutu, ale kvůli Adéliným křehkým nervů a zdraví, bylo rozhodnuto, že by to bylo bezpečnější v jejím pokoji. Seděla narovnaná na kraji postele. Její obřadní šaty byly červené s červenou stuhou, držící její jemné světlé vlasy. Její oči byly velké v její hubené tváři a ruce úzké. Vše na ní bylo křehké asi jako porcelánový šálek.
"Mlčenlivý bratři," řekla. "Co se mnou budou dělat?"
"Podej mi ruku," řekl a ona s důvěrou natáhla svou pravou ruku. Otočil jí nahoru, aby viděl bledě modré žíly kroutící se pod její kůží. "Budou používat stély - víš, co to stéla je - a nakreslí na tebe znamení. Obvykle začínají runou voyance (pozn. To opravdu nedokážu přeložit), runou, kterou znáš ze svých studií, ale ve tvém případě začnou runou síly."
"Protože nejsem moc silná."
"K vytvoření tvého zdraví."
"Jako hovězí vývar." Adele nakrčila nos.
Zasmál se. "Doufejme, ne tak nepříjemné. Bude to jako cítit žihadlo, takže musíš být statečná a nekřičet, protože Lovci stínů nekřičí bolestí. Pak žihadlo bude pryč a ty se budeš cítit mnohem líp a silněji. A to bude konec obřadu. Půjdeme dolů a dáme si koláč na oslavě."
"Adéle kopla patami. "Oslava?"
"Ano, oslava. A dárky." Poklepal si na kapsu, kde byla schovaná malá krabička - malá krabička zabalená v jemném modrém papíru, který držel ještě menší rodinný prsten. "Já mám pro tebe jeden, přímo tady. Dostaneš ho jakmile skončí obřad."
"Ještě nikdy jsem neměla vlastní oslavu."
"Je to proto, že se staneš Lovkyní stínů," řekl Aloysius. "Víš proč je to tak důležité, ne? Tvoje první runa znamená, že jsi Nephilim, stejně jako já, tvá matka a otec. To znamená, že jsi součástí Clavů, součástí naší bojovné rodiny. Někým odlišným a lepším, než ostatní."
"Lepší než ostatní," zopakovala pomalu, když se otevřeli dveře a dovnitř vešli dva Mlčenliví Bratři. Aloysius zahlédl záblesk strachu v očích Adele. Stáhla svou ruku zpět, z jeho sevření. Zamračil se - nerad viděl strach v očích jeho potomstva, ačkoli nemohl popřít, že Bratři byli děsiví ve svém mlčení a vzdušných pohybech. Přesunuli se na stranu postele k Adele, když se dveře znovu otevřeli a Adeliný otec a matka vstoupili dovnitř. Její otec, Aloysiusův syn, v šarlatové výstroji, jeho žena v červených šatech, se zlatým náhrdelníkem, ze kterého viseli runy. Usmáli se na svou dceru, která jim roztřesený úsměv vrátila, když jí Mlčenliví bratři obklopili.
Adelo Lucindo Starkweather. Byl to hlas prvního z Mlčenlivých bratrů, Bratra Cimona. Jsi ve věku, kdy je čas, pro první Andělské označení, které má být na tebe uděleno. Jsi si vědoma té česti a budeš dělat vše, ve své moci, abys toho byla hodna?
Adele poslušně přikývla. "Ano."
A přijímáš tyto značky Anděla, které budou na tvém těle navždy, připomínkou všeho, co dlužíte Andělům a své posvátné povinnosti na světě?
Znovu přikývla. Aloysiusovo srdce přetékalo pýchou. "Přijímám," řekla.
Pak tedy začneme. Stéla blýskla v dlouhé bledé ruce Bratra. Vzal Adelinu třesoucí se ruku a položil špičku stély na její kůži a začal kreslit. Černé linie vířili ze stély a Adele zírala užasle, jak symbol síly nabyl tvar na části bledé kůže na vnitřní straně paže. Jemný design čar, se křížících se navzájem obalil její ruku. Její tělo se napjalo. Malé zuby se potopili do horního rtu. Oči blýskaly vzhůru na Aloysiuse, když pochopil, co v nich viděl.
Bolest. Bylo normální cítit bolest, od propůjčeného znaku, ale to, co viděl v Adeliných očích, byla muka.
Aloysius prudce poslal křeslo, na kterém předtím seděl za něj. "Přestaňte," vykřikl, ale už bylo příliš pozdě. Runa byla kompletní. Adele kňučela, dbajíc na dědečkovo napomenutí, že nemá křičet, ale pak se krvavá rána začala loupat zpět na kost. Černění a pálení pod runou , bylo jako oheň. Nemohla si pomoct, zaklonila hlavu a začala křičet a křičet...



Londýn 1873

"Wille?" Charlotte Failrchaird pootevřela dveře do učebny. "Wille, jsi tam?"
Tlumené vrčení jí bylo jedinou odpovědí. Dveře už úplně otevřené odhalily širokou místnost s vysokým stropem na druhé straně. Ve středu místnosti stál Will Herondale s nožem v pravé ruce. Otočil hlavu, aby se podíval na Charlotte a ona si znovu pomyslela, jaké zvláštní dítě byl - ačkoli mu bylo sotva dvanáct a byl dítě, byl to velmi krásný chlapec se silnými tmavými vlasy, nyní mokrými potem tam, kde se setkávaly s límečkem a na čele. Jeho pleť byla opálená do slunce. Když přišel do Institutu po šesti měsících strávených ve městě, byl vyčerpaný a jeho kůže postrádala barvu. Nyní vynikly jeho červené tváře. Jeho oči byly neobvykle světle modré. Byl by to hezký muž, jednoho dne, jestli by udělal něco s jeho neustále mračením zkroucenými rysy.
"Co se děje Charlotte," vyštěkl. Stále mluvil s lehkým velšským přízvukem, role jeho samohlásek, které byly okouzlující, když jeho tón nebyl tak kyselý. Vytáhl si rukáv přes čelo, jako ona přešel někde uprostřed dveří, pak se zarazil.
"Hledala jsem tě celé hodiny," řekla s jistou drzostí. Drzost měla malý účinek na Willa, účinek, ale moc neměl, když Will neměl náladu a on téměř vždy neměl náladu. "Copak si nevzpomínáš, co jsem ti včera říkala, že jsme přivítali nový přírůstek do Institutu, dnes?"
"Ach, vzpomněl jsem si." Will hodil nožem - jen kousek od terče. "Jenom mě to prostě nezajímá."
Chlapec za Charlotte dusil hluk.
Smích, pomyslela jsi, ale rozhodně se nemohl smát? Byla varována před chlapcem přicházejícím do Institutut ze Šanghaje, že něco není v pořádku, ale jí přesto překvapilo, když vyšel z přepravy, bledý, kymácející ze jako rákos ve větru. Jeho tmavě kudrnaté vlasy se stříbrným melírem, jako člověk, kterému je osmdesát let, ne dvanáct. Oči měl široké a stříbřitě černé, podivně krásné, ale strašidelné na jeho jemném oblečeji.
"Wille, měl bys být zdvořilý," řekla a vytáhla chlapce zpoza ní. "Nevadí, je jen náladový, Wille Herondale, smím ti představit Jamese Carstairse z Institutu v Šanghaji."
"Jem," řekl chlapec. "Všichni mi říkají Jem." Udělal další krok vpřed, do pokoje. Jeho pohled na Willa byl přátelský a trochu zvědavý. K překvapení Charlotty, mluvil bez přízvuku. " Můžete taky."
"No, když ti tak všichni říkají, není to zvláštní milost ke mně." Willův tón byl kyselý na někoho tak malého, byl neuvěřitelně schopný k nepříjemnosti. "Myslím, že zjistíš Jamesi Carstairsi, že nejlepším výsledkem pro nás pro oba bude, když mě necháš samotného."
Charlotte si v duchu povzdechla. Doufala, že tem kluk, stejně starý, jako Will, by mohl dokázat odzbrojit Willa od svého hněvu a krutosti, ale ukázalo se, že mluvil pravdu, když jí řekl, že další kluk Lovců stínu, přicházející do Institutu, ho nezajímá. On nechtěl mít kamarády nebo být kamarádem. Podívala se na Jema, očekávajíc, že ho uvidí překvapeného nebo ublíženého, ale on se jen usmíval, jako by byl Will jen kotě, které se ho snažilo kousnout.
"Já jsem trénoval, co jsem odešel ze Šanghaje," řekl. "Mohl bych být tvůj partner - někdo, s kým by ses mohl přít."
"Tak, mohl bych," řekl Will. " Ale já potřebuju někoho, kdo se mnou dokáže držet krok, ne nějakého nemocného tvora, který vypadá jako by byl třesoucí se pryč z hrobu."
Na Charlotte vědíc, co se Jemovi stalo - tenhle fakt, ale nesdílela s Willem - přešla hrůza.
Třesoucí se z hrobu, o pane bože. Co jí to otec říkal? Jem, byl závislý na léku, aby přežil. Lék, který mohl jeho život prodloužit, ale ne zachránit. Ach, Wille.
Postavila se mezi chlapce, jako by mohla Jema ochránit, před Willovou krutostí, přesnější, než mohl vědět - ale pak se pozastavila.
Jemův výraz se nezměnil. "Pokud 'třesoucí se z hrobu' myslíš umírání, pak ano," řekl. "Mám kolem dvou let navíc, když budu mít štěstí, tak kolem třech let, takhle mi to řekli."
Ani Will neodkázal skrýt svůj šok. Tváře mu zrudli. "Já..."
Ale Jem, jen šel k namalované zdi. Když tam došel, vyškubl nůž ze dřeva. Pak se otočil a šel přímo k Willovi. Byli stejně vysocí a jen pár centimetrů od sebe se jejich oči setkaly. "Můžeš mě použít pro střelbu do terče, pokud si přeješ," řekl Jem, jako by mluvil jen tak mimochodem o počasí. " Zdá se mi, že se nemusím moc bát, protože nejste moc dobrý střelec."
Otočil se, zamířil a vypustil nůž. Nůž se zabodl přímo do srdce terče, mírně se chvějící. "Nebo," pokračoval Jem a obrátil se k Willovi. "Mě nech abych tě naučil, protože já jsem velmi dobrý střelec."
Charlotte jenom zírala. Za půl roku, co Willa sledovala, odstrčil každého, kdo se k němu snažil přiblížit - lektory, jejího otce, jejího snoubence Henryho, oba Lightwoodovi bratry - s kombinací nenávisti a krutosti. A přesto se tady dívala, na Jema Carstairse, chlapce tak křehce vypadajícího, že se zdálo, jako by byl ze skla. Jeho výraz se pomalu z tvrdosti rozpouštěl v nejistotu.
"Ty doopravdy neumíráš," řekl nejpodivnějším tónem jeho hlasu. "Umíráš?"
Jem přikývl. "Tak mi to řekli."
"Omlouvám se," řekl Will.
"Ne," řekl Jem tiše. Odsunul bundu na stranu a vytáhl nůž z opasku na jeho pase. "Nebuď tak obyčejný. Neříkej, že je ti to líto. Řekněme, že budeš trénovat se mnou."
Podal nůž Willovi, jílcem napřed. Charlotta zatajila dech. Bála se pohnout. Měla pocit, že se dívá na něco důležitého, ale nemohla říct, co.
Will se natáhl a vzal nůž, nespouštěl oči z Jemovi tváře. Bylo to poprvé, napadlo Charlotte. Ještě nikdy neviděla se ho dotknout nějaké osoby, dobrovolně. "Budu trénovat s tebou," řekl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivule:) Ivule:) | 1. května 2013 v 14:55 | Reagovat

Moc děkuju, že překládáte tuto knížku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama